Letošní rok končí osmičkou, stejně jako nejeden rok naší historie, jenž pro nás neznamenal nic dobrého. A byť se zdá, že letošek bude výjimkou, že se nám po ekonomické stránce vede dobře a nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo něco v těch zbývajících dvou týdnech výrazně pokazit, rozhodně nejásám. Protože ač se to nezdá, není v dnešní situaci vůbec nad čím jásat. Alespoň tedy co se právě ekonomiky týká.
Prožíváme prý učiněnou zlatou éru. Ekonomice se daří, nezaměstnanost je nízká, výroba a platy rostou, přidává se nejen poslancům, ale i obyčejným lidem,… Prostě se prý máme.
Jenže máme se doopravdy?
Ať si tam nahoře nebo třeba i tady dole říká kdokoliv cokoliv, nesdílím názor, že bychom si právě po ekonomické stránce žili kdovíjak skvěle.
Vezměte si třeba záležitosti týkající se starobních penzí.
Již nedlouho po listopadu 1989 se nechávali rozumní politici slyšet, že si mají lidé na stáří spořit, že nemají spoléhat jenom na důchod od státu. Protože se jednou dožijí dní, kdy penze k životu stačit nebudou. A dost možná vůbec nebudou.
Horovali jsme tehdy pro tržní ekonomiku, pro zásluhovost, jenže postupem času to nadšení tak jaksi vyprchalo. Kdekdo z mocných sice ještě nějakou dobu do lidí hustil, že se mají připojišťovat nebo si odkládat peníze stranou, aby ve stáří vyžili, jenže mnozí to prostě hodili za hlavu. V dobách, kdy měli čas, si chtěli užívat a v rámci možností si i užívali. A dnes?
Dnes je tu to, před čím jsme tehdy byli varováni. Důchodců je moc, peněz málo. Měli by sklízet plody svého (ne)snažení, měli by nejednou zpytovat svědomí, že byli blázni, když si neodkládali peníze na horší časy.
Jenže tak tomu není. Rozhazovační politici jim přidávají, a to nejen před volbami, více, než si státní kasa může dovolit, (i) důchodcům se přilepšuje na dluh dokonce nad rámec zákonné povinnosti. Protože „jsou to chudáci“.
My mladší jsme však v téže situaci vybízeni k témuž, k čemu vybízely dřívější vlády dnešní penzisty. Že si máme odkládat peníze na stáří, že máme investovat, protože ze státních důchodů jednou nevyžijeme. Ovšem…
Politici by museli být blázni, kdyby věřili, že se dnes lidé v produktivním věku masově vrhnou na střádání. Protože je tolik důvodů, proč tak nečinit! Jenom namátkou:
– Proč bych si měl šetřit na důchod? Strašili dnešní penzisty a nakonec se někde ty peníze stejně nacházejí. Proč by se tedy stejně zázračně nenašly i pro mne, až zestárnu?
– A jak mám šetřit? Úspory žere inflace, na běžném účtu je úrok jen zřídkakdy vyšší než nula. Mám prý investovat, abych nějaké zisky měl, jenže i bezpečné fondy končí vesměs v mínusu a nikdo nezaručí, že dostanu zpět aspoň vloženou částku. Ba možná už z ní neuvidím vůbec nic.
– Mám se důchodově připojistit, jenže kdo vlastně ví, jaká bude hranice pro odchod do penze, až zestárnu, kdo ví, zda se jí vůbec dožiji?
Takže si mladí často raději ani nešetří. Protože ono to nějak dopadne.
A taky nějak dopadnou. Totiž dopadneme. Nejspíše tvrdě a přímo na ústa.